Malofatranská 100 2014

Vůbec se mi nepovedla Krakonošovka. Nepovedla se natolik, že jsem si odnesl DNF. Na 20. km jsem hodil krysu kolenem přímo do kamene a cosi si v něm pochroumal. Následně jsem po dalších dalších cca 40km hopkáni po jedné noze usoudil, že to není uplně ta pravá zábava a zabalil to.

10488147_673789229343517_3976845272509408213_nV rámci následného ozdravného procesu jsem usilovně hledal nějakou příležitost k spravení pochroumaného ega z DNF. No a proč ne MF100, 105km a 7km stoupání by mi mohlo pěkně doléčit a rozhýbat ono rozmlácené koleno. Sehnat registraci od jednoho z odpadlíků bylo otázkou hodiny.

Den před odjezdem jsem zkusil lehčí výklus a moc to nešlo. Z přetěžování druhé nohy na K100 mě bolí i jakési šlachy na ni. Super. Při cestě po deseti schodech z podchodu na vlak cítím pěkné škubání v koleni. Ještě víc super.

Vlak byl opruz, ale společné spaní noc před závodem v tělocvičně bylo o level výše. Naspal jsem sotva čtyři hodiny, ale alespoň mi to vyšlo na záchod bez fronty a stresu, luxus. Snídaně, načančání se a zaposlouchání se do instruktáže organizátorů. ¨Na Malé fatře se nachází třicet medvědů, tak dýchejte nahlas a bude to v pohodě¨. V těch kopcích nebude hlasité dýchání problémem, takže o starost méně.

10481397_673789809343459_5276261262546955922_nStart klasicky přepálený. Někde na 2. km na asfaltové silnici údolím předbíhám borce s rolničkama na batohu, to to pěkně začíná. Postupně jsme se přibližovali k hřebenovce začínající Velkým Rozsutcem a mé nadšení začalo stoupat. Parádní výhledy a hravý technický terén, tomuhle se chci věnovat naplno. Na Rozsutci bylo potřeba použít i ruce ve skalkách. Často jsem musel uvažovat nad příštími kroky terénem, jak tam co nejefektivněji naskládat nohy. Hřebenovka kriváňské fatry byla jedno velké nadšení a seznamovaní se s během ve vyšších horách, což jsem doposud neprovozoval.

No samozřejmě pro týpka z roviny to nemohlo dopadnout jinak než ve znamení zdevastovaných kvadricepsů. takže následovalo zvonění a regenerace chůzí. Na občerstvovačce ve Strečně někde kolem 50.km jsem se odservisoval a jal se dobývat lůčanskou část fatry, tu s těma medvědama.

Při dlouhém stoupání ze Strečna na hřeben jsem si řikal, jak to jde snadno, jak zas začnu závodit a najednou se v půlce kroku bortim k zemi. Cože ? Jo aha, to se ozvalo koleno, už bylo načase. No co se dá dělat, tak vypajdat na hřeben k nejbližší občerstvovačce a tam to vzdát.

Občerstvovačka byla plná lidí z horské, paráda jsem v dobrých rukou. ¨Chci tady skončit.¨ ¨Jó to musíte čtyři hodiny sestupovat do ďoliny, najít ves a možná by vám i mohl jet nějaký autobus.¨ Aha ultra vlastně neni pro slečinky. Oznamuji, že tohle teda ne, jdu dál. Na oplátku dostávám info, že na příští občerstvovačce už nepůjde slézt nikam a nějakou mast. Trochu pomazání, zafáčovaní a ono to půjde.

Docela to i šlo, zvolil jsem vzhledem k lehce zoufalému stavu taktiku konstantní rychlochůze a občas dokonce předešel některé běhače. Nesměl jsem nikde vysedávat, při následném rozpohybování se to bolelo neskutečně. Nyní jsem již byl odhodlán dokončit za každou cenu, 2 DNF v řadě bych nepřežil.

Nějak se setmělo, já se uklidnil a začal trochu vhlížet do sebe. Asi hlavně abych nemusel myslet na svou zdestruovanou tělesnou schránku a ty šílené časy na ukazatelích k jednomu ze závěrečných kopců, Klaku. Urovnal jsem si nejaké velké věci, co mě nedávno potkaly, pokoušel jsem se o cosi jako meditaci a bylo to vlastně moc super. Takto na kraji zhroucení jsem měl ve všem, co za běžného provozu moc nedokážu vyřešit, jasno.

Takže si takhle jdu natěšen na svou právě vyřešenou budoucnost temnou noci v hlubokém lese. Najednou slyším tleskot. Zas a zas, tak čekám, křičím do tmy, zda je vše ok. Ozývá se jen další tleskot a vysvitne čelovka. ¨Jseš v pohodě ?¨ Nic, čekám. Jo aha, oni tu jsou vlastně ty medvědi. Vcelku dlouho jsem se tam tlemil nad tou situací, borec to moc nechápal.

Sestup z Klaku k poslední kontrole bahnitou stezkou znamenal čtyři pády. Po prvním jsem se jestě bláhově snažil očistit, nakonec jsem se na kontrole ještě hrdě vystavoval. Nyní jsem si již naplno užíval naprosto vše co mě potkalo, byl jsem pánem své bolesti a pohyb vpřed byl mým osudem.

Ta poslední občerstvovačka nebyla jen nudnou obyčejnou občerstvovačkou, ona byla zaroveň cílem. To znamenalo, že jsem se tam musel sebrat, vyšlápnout sjezdovku, vymáchat se v dalším bahně, vyjít na poslední kopec, odškrtnout si fixou kontrolu a vrátit se zpět, teď již do opravdového cíle. Tady se lámal chleba a vzdával kde kdo. Já při sestupu z toho posledniho kopce, Javoriny, zažil nádherný východ slunce nad hřebenovkou, po které jsem běžel, což lehce neguje tu obří hromadu né úplně pozitivních vzpomínek z této poslední zacházky. Dost jsem halucinoval, v každém shluku listí, pařezu, vlastně čemkoliv jsem viděl ostatní závodníky. Svět předemnou byl zvláštně pozměněn. Usínal jsem za chůze. Nemyslel na nic, zažil další totální prázdno.

V cíli to vše opadlo, spánek šel stranou. Proběhlo ranní pivko, spoustu vtípků a tak vůbec. Nějak to na mě celé dopadlo až o dost později. Ty zážitky byly nejspíš příliš intenzivní a košaté na nějakou euforii už v cíli :).

Den poté jsem se zvládl otočit v posteli jen s maximálním vypětím a předchozí psychickou přípravou, schody jsem sjížděl po prdeli, ale pořád jsem se usmíval.

10391422_870399219654464_2726617718001937719_n

Díky za to!

+ odkaz na rozhovor se mnou převážně o MF100

This entry was posted in ultra. Bookmark the permalink.

2 Responses to Malofatranská 100 2014

  1. Martin Kais says:

    Gratulujem, krásny výkon !

  2. Jurinko says:

    Pobavilo :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>